!!!!!Noviny a jsou celé obsahové a není žádné omezení klikání! - a nemusí se za ně platit. Ne že se musí platit! Zdalipak že ne!!! autoři se nekopírují nějak mezi sebou a ani tak tu nejsou ani tři, ani dva, jako se tu psalo (v některých prohlášeních jsem používal "my" aby můj blog vypadal tajemněji), ale zdalipak tu nejsem jako autor sám.Ani Boha, ani Lásky nemusím mít před sebou, avšak normálně se obejdeme i bez opaku... Většina, s vedlejším produktem situací zmatečného ústupu či altruismu - mezilidských otázek je řešitelna stejnou mírou pro zbytečné u sebe i druhých: v tom dokonce i slušnost, zřetelná zejména u Arabů, že neslušno zbytečně na sebe klást je zbytečně druhého urážet - neboť nikoli předpokládá se, nýbrž je to tak, že druhý může vzíti břemeno celé (~ zda to říká či neříká?).
Smrt je otázkou malou - chápeme-li rozdíl v svém dílu, že zdařilé či nedokonalé jest, pak život také náš dílo, které nám takto posuzovati umožněno jest. Neslušnost opáčená poukazem jest kritikou dílu života našeho - čili i bez plánu a cíle v kdejaké drobnině i veličině možno chovati se dobře. Alkohol za volantem není chybou, již zločinem vně morálních soudů, pro soud obecný tedy, nicméně chyba v chování a soudu, vnucená situací, která nás nenechá ni myslet ni vše řádně probrat, prodiskutovat s kýmkoli, komu to hodno, kdo k tomu hodí se, pak určitě není taková situace věcí morálního soudu, leda, že jsme zkrátka cosi "řídili bez řidičáku", ačkoli k tomu bylo lepších a to jsme věděli -
A "láska" k ženě, či bližnímu, není ničím jiným, než nikomu nic nevnucovat - čili zbytečné na sebe či onoho klopit: láska k ženě zejména může být lépe chápána jako láska k dětem vůbec. Když se nic zbytečně nepřehání, a nic zbytečného nechce, vyplyne z toho cosi předžidovského - zde pak již předepsáno volno od žen, přísloví o velikosti boty, slušnost býti v manželství: čímž však řečeno pouze tolik, že pro většinu, a to hraniční většinu lidí, není vůbec rozumno o manželské nutnosti jaksi pochybovat, ba je u této massy hloupé, zavádějící a znezdravující; čili člověk s dobrými důvody žít sám je sice možnou, ale extrémně extrémní nepravděpodobnou variantou. Čili namísto lásky k ženě v podstatě nastupuje měřitelná - a lépe-li rozlišovaná každým u sebe - kooperace.
Rovnost, tím pádem snaha kooperovat spolu (ponechej si jako trpělivost), je teprve rovnost a láska - naopak "láska", jak ji v Evropě rozumíme je čistá fikce, nezakládající než se na vnitřním zmatku, jehož impulsivní ústupky k vývodu pokládáme za cit. Jistě v tom zamíchána časná nálada, libost okamžiku, libovolně i kompensačně obnovované vzpomínky, běžná hluboká samota, nesamostatnost (patologická závislost na pohlavním doplňku myšlení; původní láska k dětem a pragmatický náhled na budoucnost rodiny vyrvané z tradiční společnosti a převrácené na potřebu toho druhého, oploštělou od úvah o rodině a dětech, mnohdy až na dno), emocionálně-pohlavní stereotyp (iluzivním prožitkům pohlavní lásky a zejména zamilování v Evropě prospívají tedy i zvyky, bonton a nikoli zanedbatelně veteš návodů a rad usídlená v liberálním tisku a účelně smě), ikonizace obličeje, fikce hodnot - toto vše stojí pod prázdnou, většinou, proklamací "já tě miluji", a vedle otázka "miluješ mě", je už zcela blábolem - jeden neví, co vlastně chce vědět, co slyšet, ani zda tomu bude lze věřit, a druhý lapá v prázdné hlavě po odpovědi, která dává asi tak smysl jako "kolik jseš hodin?".
Rozhodně nechci cynicky tvrdit, že takto spárovaným lidem na sobě nezáleží, a lze je bez bolesti od sebe odtrhávat anebo bez následků na společnosti mezi sebou náhodně pomíchávat. Spíše se cítím při pohledu na slepotu kterou mají lidé k deformacím a u pohlavnosti přímo k zbídačení své společnosti oprávněn k tomu poukázat na nevědomost společnosti o tom, co vlastně tvoří pod láskou. Cítím se pověřen mluvit o věcech, ideách a smyslech, které člověk Evropy přikládá svým pohlavním vztahům, nelítostně jako o fantaziích a ubohostech.
Výsledek tohoto pojetí "základu rodiny", vece "lásky", přiložíme-li kontemplativní předivo psychologických sloupků o rovnosti a partnerství je zřejmý: někde, kde již jsou u sebe lidé strašlivě navzájem neslučitelní, cítí lásku jako závazek - neboť nemá onen obsah, natož nějaký zřejmý obsah, pokouší se tito stabilizovat své "cosi" rovnoprávnou metodou partnerství, přičemž právě rovnost není rovnoprávnost: na rozdíl od soudnictví a právnictví, rovnost nelze bezprostředně vytvořit, ani jí zvýšit. Jistě, pokud čirou náhodou či s pomocí Boží překonají tuze dlouhý čas, takže se ty jejich vlastnosti, které je odlišovaly vylámou a vyfoukají, zůstanou pro nás navzájem oddanými manžely. Evropskému konceptu lásky za to však budou vděční asi tak, jako jsou děti v nemocnici vděčné za první okamžiky procitnutí své matky dotyčnému řidiči tramvaje, kterého přepadla hodina (vzplanutí a vzpomínky jsou jim tímtéž čím je rodině zachráněného horolezce uvolněné lano, u vedle včasné první pomoci která mu pomohla).
Toliko rovnoprávnost může být smysluplnou metodou pro jinak již ideální pár - jsou-li oba natolik temperamentní, že by se kvůli volbě "dovolené" ubili, ale natolik kooperují rozumně, že si rovnoprávnost zavedou jako každoroční střídání toho, kdo bude cíl výletu vybírat. V takovém případě je rovnoprávnost spíše věcí pohodlí a klidu, než manželského spasení•
Jediný problém vhodné protipůlky je, že k tomu třeba zrušit šilhavosti a naučit se ani tak ne trpělivosti, jako spíše jasného vědomí, zda chceme cokoli v Tento čas, nebo zda jedno jest kdy, nebo jak vzhledově - člověka chceme.
Zásadní chybou Evropana pak je domněnka, že ve stejném městě je někdo, s kým si nezkazíme život, ba i přesvědčení, že právě v jiném městě - daleko spíše - někdos takový.
Zcela hrubou chybou názoru je "láska na první pohled", neboť tuto schopnost mají právě ti, kteří měli nejdříve štěstí v tom, že se našli a poznali: jinak první pohled nikomu z krásy očí toho druhého nevyždíme. Čili na první pohled se nikdo nezamiloval, leč našli se tak mezi massou odjaktěživ svoji, pročež uměli se dívat.
Hledání je vůbec nejhrubší oslovinou. Tak jak je jedině možno cosi jako hledání praktikovat, můžeme mluvit pouze o sbírání a vyplivování, nebo dokonce kachní přečvachtávání červů od bláta: hledání předpokládá buď extremní případ duševní slabosti, šilhavosti či tupý rozum a silný žaludek - výsledek je však skoro bez vyjímek - hroší žaludek a roztrkaná hlava. A hledáním určitě nemyslím anonce anebo nesmělé vyčkávání, naopak, hledáním míním to čím v Evropě prochází jasná většina nezaměstnaných.
Smysl života je pak pro toho, kdo nechce nutně být hrdinou či ničitelem všech, právě život takový, abychom se sami sobě líbili - čili abychom nebyli pouze ohyzdná nápodoba názorů, které jinak musíme o lepším člověku myslet a říkat. Ti co pak myslí jiné než říkají, snad potřebují pomoci od těch, kteří teprv jsou jinak než myslí. Ti kteří jsou zrcadlivým odrazem svého názoru, tak, že jim lze po řeči přitakat, mají zatraceně překvapující štěstí.
Nutkavá touha znát nějaký "pevný" smysl života je pouze odrazem naší křehkosti v rozviklaném světě: pouhá slova smutku, zlomenosti či nespokojenosti, že vše je opravdu zlé co lidstvo umí, a že spravedlnost je zřídkakdy vlastností člověka - natož prostředkem státu: spravedlnost státní už je pouze prostředkem závisti, nenávisti, hákem na vytahování majetku zpět ze zlodějů. Samotný člověk toto ("proti všem") nespraví, proto měl by sám být tak dobrý jak se sebou má být spokojený v svém názoru přiléhajícím, a spravedlnost světa nechat snad těm, kteří nemohou než kvasit, řvát a závidět. Pokud tedy není zrovna "Šalamoun", že by přetékal jak ostrým zrakem, tak časem a pomocnou rukou, i radou neplanou a vtipnou. Málokdo je "Šalamoun".
Žádné komentáře:
Okomentovat